Konečně se mi podařilo na delší dobu vytáhnout paty z Phnom Penhu a vyrazit na venkov. Konkrétně do provincie Battambang. 

Provincie se jmenuje podle města Battambang, což je po Phnom Penhu druhé největší město v Kambodži. Víceméně nezáživné místo s několika chrámy, bambusovým vláčkem a krokodýlí farmou. 

V okolí města je několik hezkých chrámů. Podobně jako české hrady stojí chrámy často na šíleně strmých kopcích. Ale když se k nim po stovkách schodů konečně vyškrábete, čeká vás nádherný výhled. 

Chrám jménem Wat Sampov má vlastní specialitu. Každý den večer z jeskyně pod chrámem vylétají tisíce netopýrů. Takže když tam, byť upocení, vydržíte chvíli čekat a nevyženou vás komáří štípance, nebudete litovat.

Víc než turistické zajímavosti mě ale zajímalo, jak se daří farmářům, kterým Diakonie pomáhá (posílám z dálky díky za podporu České rozvojové agentuře!) spolu s naší partnerskou organizací KAWP. 

Provincii Battambang se říká kambodžská miska rýže. V Kambodži se jí rýže pořád – k snídani, k obědu i k večeři, s vajíčkem, s omáčkou a zeleninou nebo jen tak se salátem. Rýže je tak nesmírně důležitá v životě každého Kambodžana. A velká část kambodžské rýže pochází právě z této provincie.

S kolegou z KAPW Thalikou jsme navštívili vesnice Kdorng a Balang. Někteří z jejich obyvatel obdělávají rýžová pole veliká asi 1 hektar, většina z nich ale vlastní jen malou zahrádku. 

Lidé se zahrádkami nebo příliš malými políčky se nemohou do pěstování rýže zapojit. Díky projektu ale začínají podnikat v jiných oborech. Někteří chovají žáby (které tu jsou velkou pochoutkou), další založili chov kuřat nebo krav. Hodně lidí tady pěstuje zeleninu (třeba melouny). 

Velký problém je ale často nedostatek vody a potíže se zavlažováním. Ani Kambodža neunikla dopadům klimatických změn. Prší méně často, zásoby dešťové vody se zmenšují a hladina vody ve studnách klesá a zhoršuje se její kvalita. 

O to více nás potěšilo, když hned po příjezdu do Balangu začal pořádný liják. Byl prý letos první. Sice jsme byli všichni promočení a já navíc jako vždycky celá zapatlaná od bahna (které je velmi lepivé a nedaleko vesnice se z něj vyrábí kvalitní cihly), ale místní měli obrovskou radost. Konečně nemusí vodu kupovat z cisteren, které jednou za čas projedou kolem vsi.

Tehdy jsem si znovu uvědomila, jak moc je voda pro nás důležitá a že ji nesmíme brát jako samozřejmost. 

A víte, že se 22. březen připomíná Světový den vody? Takže ho navrhuji po kambodžském způsobu slavit jako státní svátek!