Vydržet a pak se vrátit domů

Tříhodinový boj

Ahmed mluví o tom, jak vzal kalašnikov a zaujal obranou pozici. Když se dozvěděl, že se k jeho vesnici blíží bandité „Daeše“, jednal, jak se sluší na bývalého vojáka. Ženy a děti byly odeslány do bezpečí. Ahmed a jeho několik sousedů se přichystali k obrannému boji.

Útočníci měli k dispozici těžkou vojenskou techniku. Obránci jen několik samopalů. Své domovy zvládli hájit tři hodiny. Pak přišla chvíle rozhodnutí, jestli zůstat doma a nechat se zmasakrovat, nebo jestli následovat ženy a děti. Zvítězila druhá možnost. „Daeš“, jak se na Blízkém východě hanlivě říká tzv. Islámskému státu, získal další kus území. Z Ahmeda se stal uprchlík.

Z občana uprchlíkem ve vlastní zemi

Nejprve si Ahmed myslel, že bez domova bude jenom pár měsíců. Nevěřil, že bandité zvládnou svoje území udržet. Protože to nebyl žádný nemajetný chudák, první měsíc svého uprchlického života strávil v hotelu. „Daeš“ svoje pozice ale držel dál a Ahmedovi docházely peníze. Místo hotelu proto začal trampovat v lese.

Pak přišla zima. Ahmed se odebral do uprchlického tábora v Kurdistánu na severu Iráku. Tam žije dodnes. Opravuje naftová kamna, která jsou v  táborech nepostradatelnou výbavou pro zvládnutí zimy.

Zpátky domů

Všelijací obránci „našich hodnot“, co se jich teď nemálo vyrojilo v Česku i po celé Evropě, nám tvrdí, že lidé na Blízkém východě nechtějí s “Daešem” bojovat. Kvůli této své neochotě volí raději osud uprchlíků. Není to pravda. Stejně tak není pravda, že se všichni ti lidé dali do pohybu kvůli vidině cesty do blahobytné Evropy.

Ahmed a jeho přibližně pět tisíc nových sousedů v táboře Dawdia (čti Daudia) do žádné Evropy nechtějí. Chtějí čas sektářského násilí přečkat co nejblíže svých měst a vesnic a až se situace zklidní, vrátit se zpátky domů.

Čekání v táboře nebo cesta do Evropy?

Čekání uprostřed táborového provizoria se ovšem prodlužuje a vyhlídky na brzký návrat domů se ztrácejí kdesi v neurčité budoucnosti. Pro mnohé z uprchlíků se pak nebezpečná, drahá a ilegální cesta do Evropy stává reálnou alternativou. O jejich ochotě vydržet uprostřed táborového provizoria rozhoduje také to, do jaké míry je žití v táborech snesitelné.

Život v táboře

Už zběžný pohled na tábor Dawdia ukazuje, že uprchlíci snesou hodně. Okolo tábora se táhne ostnatý drát. Na rozbahněné zemi stojí bílé stany, které představují převažující typ obydlí. Pohodlnější obytné buňky jsou v menšině.

Mezi stany se táhnou šňůry s prádlem. Pozornost také poutají zvláštní nízké stavby z betonu a kamení připomínající vrcholek studny. Jsou to improvizované venkovní pece na chleba. Před táborem se rozkládá malé tržiště, které by mohlo pro obyvatele tábora znamenat zdroj výdělků a přilepšení. Obchod ale vázne. Pětitisícový tábor leží v horách stranou všech velkých center. V sousedství je jen malá vesnice. Není moc s kým obchodovat.

Podmínky na hranici únosnosti

V táboře často panují podmínky na hraně zvládnutelnosti. V první zimě, která obnáší sníh a teploty dosahující -15 °, se lidem nedostávala tolik potřebná naftová kamna. To už se podařilo napravit. Školy ale například dál nemají základní vybavení. Jsou přeplněné a děti musí sedět na zemi. Letos také selhávalo zásobování potravinovými balíčky. Chyběla v nich mouka, základní ingredience pro přípravu chleba. Lidé museli vyžít jen z rýže, fazolí a oleje. To nestačí na víc, než pouhé přežití.

Spolu a svobodní

Diakonie se rozhodla svou pomoc na severu Iráku směřovat především táboru Dawdia. Ubohé podmínky totiž provází řada sympatických rysů táborové správy. Tábor je otevřený lidem různých ras i vyznání. Připomíná tak běžnou multikulturní společnost Sýrie či Iráku v době míru. Vedle sebe v táboře žijí křesťané, jezídové i muslimové. To v oblasti zdaleka není obvyklé. Bývá například zvykem, že místní křesťanské kláštery přijímají jen křesťany, nebo určité uprchlické tábory jen Araby.

Dalším sympatickým rysem tábora Dawdia je, že jeho obyvatelé mají svobodu pohybu. To také není samozřejmost. V mnohých táborech je pravidlem, že je obyvatelé nesmějí opustit. Žijí potom v podstatě ve vězeňském režimu, jakkoliv podmínky uprostřed táborů jsou často mnohonásobně lepší než v táboře Dawdia.

Co udělá Diakonie

Středisko humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE bude směřovat svou pomoc tak, aby se životní podmínky obyvatel tábora Dawdia zlepšily a přitom si tábor uchoval svou otevřenost.

Prožil a ve fotkách a vyprávění zachytil Eliáš Molnár