Jak jsme šli do Prčice

Noční autobus a čilí důchodci

Vstáváme ve 3:30. Házíme do sebe kafe a do batůžku svačinu a běžíme na noční autobus směr Háje. V autobusu se potkáváme s dalšími turisty v pohorách a ostatní cestující, vracející se z flámu, si nás udiveně měří.

Na startu jsme jedni z nejmladších. Převažují muži, žen je asi pětina. Nejspíš chodí kratší trasy. Rozhlížíme se po ostatních účastnících pochodu. Někteří mají na batohu desítky barevných botiček, které získali v předchozích ročnících. Abychom mohli na start, musíme podepsat, že jsme si nechali udělat lékařskou prohlídku. Ministerstvo zdravotnictví totiž pochody nad 50 km považuje za extrémní sport. Vyfotíme se s vlajkou Diakonie a ve 4.50 vyrážíme.

Asi po dvou hodinách pochodu těm z nás, kdo používají chytré aplikace, začne zvonit upozornění: Gratulujeme, dosáhl jste svého denního cíle. Ale tentokrát máme ještě 60 kilometrů před sebou. V Týnci nad Sázavou na 1. punktu nás vyfotí fotograf ČTK a fotografie se posléze dostane až do Blesku a dalších novin. Jsme nadšení, že máme v 10 ráno za sebou 28 kilometrů, a náš optimismus roste.

Překonané osobní rekordy

V Neveklově na 2. punktu (42 kilometrů) někteří z nás překonali svůj osobní rekord. Naďu rozbolelo nemocné koleno a když mazání a obinadlo nepomohly, musela cestu ukončit. My jsme se nacpali sladkostmi a vyrazili ve třech dál. Další punkt měl být na 56. kilometru. V tom největším kopci nám zavolali z Radia Proglas a vyptávali se na projekt. Měli jsme radost a zároveň hrůzu, že když už jsme jednou slavní, měli bychom cestu opravdu dokončit.

Kolem 50. kilometru se začaly ozývat puchýře. A nejen u nás. Kolem cesty potkáváme lidi, kteří lepí náplasti kde se dá. Ukazují se také rozdíly v naší kondici. Vojta, který nejvíc sportuje, si drží stále stejné tempo, kdežto my zpomalujeme. V Kosově hoře na 56. kilometru se tedy loučíme. Nechceme Vojtu zdržovat a víme, že naším tempem bychom poslední vlak z Prčice do Prahy nestihli.

Vojta dokončil pochod už v sedm hodin a skončil tak 216. z víc než 700 pochodujících na nejdelší trase Karla Kulleho. Jediný z nás si tak odnesl fialovou památeční botičku. Celkem jsme tak ušli 224 z plánovaných 280 kilometrů.

Čeká nás trest

Protože do cíle došel jen jeden z nás, čeká nás trest: budeme uklízet některé z veřejných míst na Praze 2. Jakmile se domluvíme s radnicí na možnostech, dáme vám příležitost hlasovat o tom, jaké místo náš zásah potřebuje nejvíc.

Podpora od dárců i kolemjdoucích

Chceme všem poděkovat za podporu, která nás velmi překvapila. Kolegové nám psali zprávy a povzbuzovali nás. Asi 1000 lidí sledovalo náš pochod na Facebooku. Účastníci pochodu nám pomohli pro vás pořídit fotky. Napsali o nás v týdeníku 5+2 a Sedlčanských novinách. Přišlo nám také několik milých e-mailů od našich dárců. A do této chvíle se našlo 20 lidí, kteří na stavbu mlýna v Etiopii přispěli svým darem. Děkujeme.

Chcete také přispět svou troškou do mlýna? Vpravo od tohoto článku si vyberte částku. Každá troška se počítá!