Oheň a voda v táborech na západě Myanmaru, III
Osobní postřehy i pohled do historie, současná situace v zemi a práce humanitárních organizací. Kolegyně Ilona Gajdíková navštívila v srpnu 2014 uprchlické tábory na západě Myanmaru a přivezla své poznámky z cesty i fakta a čísla. Proč je důležitá požární prevence a co je to longhaus? 3. část.
Ženy v protipožárních školeních
Velký úspěch je, že se podařilo do protipožárních školení zapojit také ženy. Ty jsou totiž v každodenním kontaktu s otevřeným ohněm.
V roce 2014 bylo proškoleno ve čtrnácti uprchlických táborech 140 dobrovolníků, z toho 124 žen z muslimské i z budhistické komunity. Ve spolupráci s hasičskou brigádou bylo připraveno třídenní školení pro ženy, které se soustředilo na roli ženy na osobní, rodinné i komunitní úrovni.
Žena podporuje další ženy
Paní La Hla Aye Nu je buddhistka a žije v táboře Set Yone Su 3. Patří mezi první ženské dobrovolné hasičky v uprchlických táborech kolem Sittwe. Školením prošla už v roce 2013. Teď dělá facilitátorku ostatním ženám a dívkám a umožňuje jim společně sdílet traumata i problémy v táborovém životě.
Paní La pochází z vesnice Nazi, kde prodávala ovoce. Její vesnice byla vypálena a ona s celou rodinou musela odejít do tábora. V táboře se ale cítí celkem bezpečně. „Chtěla bych ale znovu svůj dům, svou práci, svůj bývalý život“, říká se smutným úsměvem. Do programu požárních dobrovolníků se přihlásila, protože ji zajímá hašení požárů: „Oheň je velmi nebezpečný. Potřebujeme vědět, jak máme požáry hasit.“ Baví ji dělat osvětovou kampaň v domácnostech. Požáry vznikají totiž nejčastěji při vaření.
Hasičské jednotky i pravidla bezpečnosti
V 9 táborech z 21 jsou nyní záložní hasičské jednotky. Ty spolupracují s hasičskými brigádami a s vedením tábora. Ve všech táborech stojí billboardy s bezpečnostními pravidly.
Vyškolení dobrovolníci jsou důležití pro více než 100 000 lidí v táborech kolem Sittwe. Dobrovolníci jsou schopni zasahovat při požáru. K jejich práci patří osvětová kampaň, kdy navštěvují jednotlivé domácnosti a vysvětlují jejich členům, především ženám, jaké jsou zásady správného zacházení s ohněm.
Nezávislost humanitární pomoci
Diakonie i LWF Myanmar jsou křesťanské organizace. Většina zaměstnanců LWF Myanmar jsou buddhisté, vnitřní přesídlenci v uprchlických táborech jsou z velké části muslimové. Obě organizace poskytují pomoc lidem nezávisle na jejich vyznání, kultuře či rase. To je podmínka humanitární pomoci.
„…tábory jsou hodně blízko sebe; když prší a déšť bubnuje do vlnitého plechu, je to tak hlučné, že není slyšet vlastního slova; nemůžu dostat z hlavy vlnitý, vlnitý, vlnitý plech a já, což je průšvih, protože na mě mluví; blátivé uličky; na polích sytě zelená; dusno; živý ruch; na sai-qa zahalené ženy v šátcích, děti i muži s bradkou, s deštníky; dobytek; vodním buvolům odstřikují od kopyt kapky vody; malé kozy vypadají jako mláďata, ale nikde nejsou dospělé, takže je to asi standardní velikost; trochu feliniovské – černý kůň uprostřed silnice; svěží zelená kontrastuje s hnědými loužemi; občas někdo v těch kalužích chytá ryby; vojáci sedí v dešti u cesty a kouří; doutníky kouří i staré ženy; policisté vypadají jak skautský tábor se zbraněmi, je jim tak patnáct; na zemi občas rezavě červené cákance od betelu; skoro všichni mají zkažené zuby; na tváři mají cosi, co vypadá jako bláto a chrání to prý proti bzukům a slunci; skoro všichni mají žabky; silnice jsou s obrovskými výmoly, že zapadáme po nápravu; některé tábory zdání normálnosti; je tu poměrně klid; jen když se seběhnou děti, tak je veselo…“ (Ilona Gajdíková, poznámky z cesty, srpen 2014)